Tak jsem si po delší době zkusila kopii. Chtěla jsem malovat portrét, ale s portréty obecně je prostě potíž. Totiž - většinou totiž ptřebujete někoho, koho byste portrétovali. To by ještě nebyl takový problém, ale dotyčný člověk většinou odmítá zůstat tři hodiny bez hnutí sedět, nechce mít červené vlasy a přeje si být zcela nesmyslně krásný.
Proto jsem si vybrala svého oblíbence El Greca. Jeho obrazy jsou fantastické. Bledé obličeje dramaticky kontrastují s okolím a vždycky mají výraz. Barevně jsou komponovné tak, že pozorovatele okamžitě vystřelí do stavu nivány, těžko věřit, kolik staletí je již lidé vlastně takto obdivují. Tenhle portrét je podle mě navíc zcela vyjímečný. Když se díváte zdálky, vidíte energického mladého muže, na jehož pohledu vás něco upoutá. Zamyšlené, inteligentní oči, ostrý nos, skoro se zdá, že mu na tváři hraje mírný úsměv. Když ale obličej zkoumáte zblízka, najednou si vůbec nejste jisti, jestli je to opravdu úsměv. Opravdu, při podrobnějším prohlédnutí po úsměvu vlastně nezbývá ani stopy, člověk najednou vidí spíš jakousi trpkost vyjádřenou jemně sevřenými ústy a smutné, podivně nečitelné oči, jejichž pohled je skoro až tvrdý.
Hortensio Félix Paravicino y Arteaga byl španělský kněz, šlchtic a básník. Jaký mistr musel být El Greco, když dokázal zachytit tolik paradoxů ve tváři svého modelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat