ehm...

Doufám, že tu nečekáte žádné zprávy z Chicaga...

sobota 1. října 2016

Jak u nás dnes hořelo

Duši mého kola si včera odnesl čert. Shit.
Dnes to bylo veselé. Fakt moc.

Vzbudila jsem se a cítila teplotu. Sakryš, řekla jsem si a myslela to zcela od srdce. Cítila jsem teplotu i celej včerejšek, ale vytrvale jsem ji ignorovala a doufala jsem, že to přejde. Nepřešlo. Další signál, že něco není v pořádku byl, že hodiny ukazovaly půl dvanácté. Fajn, řekla jsem si. Můžu rovnou začít vařit oběd. Samozřejmě nebylo z čeho.
Jelikož jsem potřebovala nutně zázvor a navíc jsem slíbila spolubydlícím kamarádům, že dnes udělám řízek, navíc jsem musela vybrat prachy na další měsíc, jelikož domácí bere jenom keš, vyrazila jsem k bankomatu a do místní sámošky na nákup. Když jsem vycházela, bylo krásně a ptáci zpívali. Ani ne za dvě minuty se z černé oblohy lily hektolitry vody přímo na mou nebohou hlavu. Fajn, řekla jsem si a přemítala, jestli nemám radši zahnout vedle na hřbitov a tam zůstat.
Doma jsem si k vaření pustila Peppe Votarelliho. Svižné tempo italské hudby mi zvedlo náladu a vyvolalo vzpomínky na domov a na spřízněné duše. Dostala jsem se do varu a za divého smažení a bublání brambor plynule přesedlala na Sicilské lidové. Kamarád seděl vedle, četl si a jako vždy neříkal nic.
Ou jéé abbalati abbalati, tančila jsem, dupala, luskala, hvízdala a smažila.
Z oken nám hřímal Godfather. Bylo to strhující. Poslední řízek byl dosmažen a já za mocného "esisteráááááá" vypnula sporák a odstavila brambory, načež se všude kolem strhlo peklo.
Protipožární alarm na stropě zřejmě vyhodnotil mnou zcela normálně začouzenou kuchyň jako pokročilé stadium požáru a z ničeho nic bez varování spustil tanec, za který by se ani Belzebub nemusel stydět. Kromě prožití tří infarktů a následné přechodné hluchoty, jsme málem společnými silami zdemolovali zbytek domu v záchvatu paniky a šílenství. Ta prťavá věcička vydávala kravál, že by se z toho do pěti minut zbláznil regiment a zatímco se na ní kamarád snažil dosáhnout na strop, potom běhal po domě a bušil na pokoje našich spolubydlících Číňanek, já jsem vylítla před dům, volala domácí a vyhlížela hasiče, URNU, FBI, sanitku a Národní gardu.
V ulici nebylo ani živáčka, jeden dům jako druhý, až na to, že z jednoho se linulo vřískání, jako při bombardování.
V duchu jsem viděla naše sousedy u sobotního oběda:
"Jářku, u sousedů mají dnes požár, není-liž pravda?"
"Ach ano. Ještě trochu horké vody, drahý?"
V telefonu se ozvala domácí. Snažila jsem se jí v klidu a srozumitelně vysvětlit situaci, ale přes ten tisíckrát prokletej alarm mě jednak nebylo slyšet, jednak všechno poznala sama.
"Jeeeeesus Christ!!!!!!!!!!" Vřískala teď i domácí. "I am two hours away! I don't know what to do?!!"
V obýváku mezitím celé osazenstvo našeho domu šplhalo po židli a snažilo se dosáhnout na strop. Přemýšlela jsem, kdy konečně začne stříkat i ta voda.
A pak se stal zázrak.
Ticho. Rozhostilo se ticho.
Ticho a klid.
"Ou." Řekla jsem do telefonu.
"I think it is over now. Thank you and sorry for disturbance, heh!"
"No problem," hlesl můj mobil a vypadal zralý na panáka. Stejně jako zbytek mých kamarádů.
A co z toho plyne? Pokud jste natolik lehkomyslní a náhodou ve své nevědmosti zapomenete zapnout při vaření digestoř, riskujete, že vás někdo zastřelí. A to fakt.
.

Žádné komentáře:

Okomentovat